Vyhledat
  • Boris Stojanov

Kde to všechno začalo a kde to opět pokračuje – Leica campus Wetzlar


Díky pozvání Leica AG pro specialisty Leica a mému momentálnímu angažmá, jsem měl jedinečnou možnost, zúčastnit se návštěvy nového campusu krátce po jeho otevření. Očekávání byla stejná, jako když jedete na vysněný výlet. Příliš jsem nespal v očekávání věcí příštích. Zvolili jsme nakonec „východoněmeckou“ cestu a nebylo to zlé rozhodnutí. S naším vymetáním benzínek na oblíbené občerstvení a doplnění dávek nikotinu a kofeinu jsme po necelých 6h stanuli v ráji. Zatím pouze v architektonickém, protože ten technický byl uschován uvnitř tohoto dech beroucího díla.

Ernst Leitz GmbH původně ve Wetzlaru sídlil a dodnes je původní budova funkčním celkem pro Leica Geosystems AG a Leica Microsystems GmbH zabívající se výrobou špičkových geodetických a mikroskopických přístrojů. Nicméně je to stále ona budova, ve které Oskar Barnack roku 1913 vynalezl Ur-Leicu, která byla hybnou silou pro první kinofilmový fotoaparát tak, jak jej známe dnes. Barnackovo astma stálo za touhou vyrobit fotoaparát, který by snížil zátěž při přenášení a náhradou za těžké desky se tak stal standardizovaný filmový pás adaptovaný z 35mm Edisonova filmu. Od té doby však bylo napsáno spousta slavné, fotografické historie a my dnes stanuli před novým sídlem značky, která si v roce 1986 na počest síly svého malého fotoaparátu změnila název na ono krásné slovo Leica (složení LEItz CAmera) a po letech strávených v nedalekém Solmsu se vrátila s plnou parádou do místa svého rodiště.

Cestu a hlavně příjezd provázely těžké, šedě ocelové mraky, které slibovaly zajímavé fotografické zážitky. Ve spojení s novou, víceméně v šedém kameni vyvedenou budovou však dávaly i prostor k zamyšlení. K zamyšlení nad osudem značky, která dala světu dnes nejrozšířenější fotografický formát kinofilmového políčka, nad astmatem a těžkým životem jeho tvůrce, nad nástupem fašismu krátce po uvedení prvního modelu, nad osudem židů pracující pro závod E.Leitz, kteří nalezli spásu za oceánem, nad slavnou fotografii „Vlajka nad Reichstagem“ poručíka Chalděje z dobytého Berlína, která byla pořízena Leicou, nad vzestupem poválečného vývoje, nad strmým pádem s příchodem digitálu, nad cizelérsky přesnými a vypilovanými objektivy, které tvoří hodnotu Leica systému, ale i nad lidskou touhou, nekonečným úsilím a vášní pro fotografii, která přivedla skomírající Leicu až k branám znovuzrození, kdy jejich kapacity bývají vyčerpány na měsíce dopředu.

Vstupem do recepce se dostanete do úplně jiného světa, než je venku. První, co vás ohromí je velké logo nad recepcí, které byste očekávali z různých návštěv obřích korporací, ale zde je logo a nápis „Herzlich willkommen“ Leica vás hned ve dveřích ujistí, že vás srdečně vítá a váží si vaší návštěvy. Není to jen fráze, profesionalita každého setkání s kýmkoliv z týmu je až zarážející, nikdo není zpruzelý, nikdo není neochotný, každý zde pracuje rád a ochotně slouží zákazníkovi, ať už má jakoukoliv práci a je jakkoliv zatížený. Nejsou to ty kyselé ksichty, které vídáte bohužel u nás doma, ani ta naučená strojová vlídnost, se kterou se povětšinou setkáte v recepcích v česku. Je to všechno lidsky opravdové. Takové normálně lidské. Brouzdáme po vstupním prostoru, který je účelně rozdělen na Historii, recepci se vstupem do firmy a vpravo se nacházející nový Leica Store Wetzlar. Zde dochází k prvnímu kontaktu s realitou. Není třeba se rozepisovat, že se zde cítíte jako v čokoládovně, kde jsou všude ty nejkrásnější a nejlepší pralinky. Stačí jen vytáhnout kreditku a uštědřit jí smrtící úder, ale je to i umělecké dílo, ukázka konceptu Leica Store v plné kráse kdy pochopíte, že modulární nábytkový systém neznamená zároveň špatný systém. Samozřejmě vše, na čem se prodává, zobrazuje, nebo upravuje nese logo Apple, což vám ihned potvrdí, že „vrána k vráně sedá“ v tom dobrém slova smyslu, protože prostě kvalita si žádá kvalitu. Součástí tohoto obchodu je i vybavené fotografické studio s tiskovým řešením, kde se o dostatek světla postarají záblesky jak jinak, než od slavné značky Briese, protože se tak nějak ke středoformátu Leica S a k velkému Sinaru, který je od roku 2013 pod křídly Leica prostě hodí. V naleštěných policích je jednoduše řečeno všechno, všechno, za co byste chtěli dát poslední halíř, vizuálním kontaktem se ze všeho stávají položky „must have“ a vy cítíte, že jediné, co musíte opravdu teď udělat je vypadnout odsud na vzduch a s cigárkem v ruce se uklidnit. Prostě tohle všechno opravdu mít nemůžete, nebo musíte začít mnohem rychleji a mnohem více vydělávat peníze!

Svěží vítr ve tváři a rozjímání nad krásnými mraky přerušuje upozornění, že jsme očekáváni na mítinku. Projdeme vstupními dveřmi do zázemí a po nádherném, bílém, točitém schodišti vystoupáme na ochoz, kde jsou kanceláře společnosti a školící místnosti. Nahoře se ještě jednou nevěřícně ohlédnete a najdete skrytou symboliku i zde. Tím symbolem je světlo, o které půjde v následujících hodinách v první řadě! A práce se světlem na schodišti, je přímo ukázková! Dole v přízemí je rozebraná Leica M240 na součástky, jakožto „poutač“ na oddělené malé boxy, kde technici se zákazníky řeší opravy a úpravy jejich strojků. O přívětivosti prostředí s absolutním důrazem na soukromí každého zákazníka asi netřeba mluvit. Rozebraná Leica M vám však dá prostor k dalšímu zamyšlení, jak je všechno dokonale řemeslně zpracované. Okamžitě se mi vybavila scénka o Jobsovi, kde se v garáži rozčiloval na jednoho z pomocníků, že sestavil desku prvního stolního Macu ledabyle. Že i uvnitř musí být přístroj čistý a krásný. Je zcela jasné, že genius kvality je prostě daný, ať se jedná o jakoukoliv technologii a jejím rozebráním na kousky dostáváte jasný důvod, proč jste zaplatili takovou cenu.

Ve školící místnosti čekalo otevřené uspořádání stolů do U, samozřejmě milé občerstvení a hlavně charismatický, bývalý letecký mechanik Olaf Wolf, který pro nás měl připravenu nevyčerpatelnou studnici zajímavostí, technických fines a srovnání napříč všemi modely Leica. Setkali jsme se i s architektem, který má na starosti všechny Leica Store po celém světě, dostali jsme lehký přehled čísel, výsledků a vizí od členů vedení, ale vše se odehrávalo hlavně o Leica a fotografii. Možná si řeknete, klasická nalejvárna. Ale nebylo tomu tak. Nebylo to stejné, jako když nás Sony zavřela na loď a tam nám cestou po Dunaji, kde nebylo jak vystoupit vypírali mozek. Olaf má velmi drsný smysl pro humor a široký úsměv pro každého. Nemá potřebu si vymýšlet fabulace, protože je nad slunce jasné, že Leica není jediný foťák na zeměkouli a konkurence nabízí tolik různých hejblátek a udělátek. Ale on vám prostě a logicky vysvětlí, že je to jen o špičkové optice, příjemném ovládání a hlavně o vášni pro fotografii. Ano, vášeň je správný spojenec, pokud chcete mít aparát Leica. A zcela zásadní sdělení pro mě byla Olafova věta, že „pokud máš Noctilux, nepoužívej jinou clonu, než 0.95! Pak sis nemusel kupovat Noctilux!“ Dělám to tak již léta, pokud se nejedná o fotografii, která musí být ve svém obsahu maximálně ostrá, jedu všechno na plnou díru. I když nemám 0.95, ale jen 1.4...

Zábavného povídání bylo dosti, takže po zhruba dvou hodinách jsme zjistili, proč máme každý na stole kromě MacBooku PRO, tužky a bloku taktéž koženou černou podložku s vyraženým logem Leica. A zjistili jsme taky, k čemu slouží ten dlouhý pult a řada šuplíkových skříněk v nenápadné šedé barvě. V těch skřínkách byl ukryt poklad! Bylo to jak vana plná šampaňského, jako nekonečný jahodový koláč, jako Alibabova jeskyně! Každé šuple obsahovalo 10 – 15 objektivů Leica! Nevím, jak často uvidíte 10 Noctiluxů pohromadě a už vůbec nevím, jak často na ně můžete klidně sahat. Olaf se jen zeptal, kdo co chceme a hned nám otevíral šuplíky a rozdával skla, ktará jsme si skládali na ty krásné kožené podložky. Vybral jsem si s kolegou Kryštofem samozřejmě Noctilux-M 50/0.95 ASPH, Summilux-M 21/1.4 ASPH, ale i pohodlný a jedinečný Tri-Elmar-M 16-18-21/4 ASPH s přídavným monstrózním hledáčkem. Ten den bylo krátce před Photokinou, takže jsme byli jedni z prvních, kdož mohli fotit s Leicou M240 po upgradu firmwaru a dostali jsme k výbavičce jedinou radu, spíše prosbu: „Prosím, ať se mi to zítra zase všechno vrátí...“ A to bylo všechno. Byl jsem v šoku, ale jen do té doby, než jsme nafasovali ještě pár modelů Leica T a aby řeč nestála, dva kousky středo formátových Leica S2. Ověšeni vybavením za pár milionů jsme nedočkavě vyslechli čas a pozvání na večeři, za dvě hodiny začínající exkurzi do výroby a vyletěli jsme ven.

Počasí bylo skvělé, optika je fenomenální, ale nacpáni zážitky k prasknutí jsme měli ještě další šanci čichnout trochu blíže. Za recepcí je totiž vystaven okruh, kde se v šeru s bodovým osvětlení tiše dává na odiv historie Leica. Vitríny jsou plné všeho možného i nemožného, co kdy spatřilo světlo světa. Technomil by se zde nechal zamknout bez svačiny a kochal by se hodiny a hodiny, všechny modely Leica, Leica M, v titanu, ve zlatě, potlučené, se zbytkem lakované mosazi, první M6, Leica X1, eRkové modely, které odvál čas, ale zůstalo po nich spoustu špičkové techniky, fúze s Minoltou, no prostě všechno, co jste kdy chtěli vidět. Pak se ale stane něco, co vás rozbije ještě víc. Levá strana oblouku nabízí obrovská zasklená okna, kterými lze vidět do výroby. Technicky jednoduché pracovní stoly, zaměstnanci v rukavicích, „koupací“ čepice na hlavách, pláště pod kolena a ortopedické pantofle, samozřejmě vše s logem Leica. Všichni v bílém, šéfové v šedém. Dokonale a přitom intimně nasvícený pracovní prostor, všichni sedí na svých místech a pracují. Tak tady se to odehrává. Náš průvodce Alex, který má na starosti český a slovenský trh, ke svému rakouskému nás provádí, vypráví a při zastavení s průhledem do výroby pustí i pár zajímavých informací. Čipy pro Leica M se vyrábí v malé továrně v Belgii a zaměstnanci Leica ve Wetzlaru dokáží vyrobit 100ks těl denně!

Páni! 100ks? Jen 100ks? Za jak dlouho se vyrobí 100ks modelů od Canonu, nebo Nikonu??? Za 6 min? Za 60min?

Je to další moment k přemýšlení. Viděl jsem kdesi na kabelovce pár dílů zajímavé série „Jak to dělají“. Je to seriál dokumentů z různých fabrik, od výrobny párátek, kterých chrlí stroj tisíce kusů za hodinu až po fabriku Rolls – Royce, kde starý pán ručně leští hodiny kus dřeva, který nakonec zasadí do palubní desky toho jednoho originálního kusu automobilu. Je to přesně ten moment, kdy pochopíte rozdíl mezi slovy „spotřební“ a „exklusivní“ je to i ten moment, kdy pochopíte šťastné spojení Leica a Panasonic. Leica potřebovala pro výrobu svého High-Endu partnera, který vyrábí standard. A výrobce špičkových gramofonů potřeboval proniknout do kategorie, která nese pěkné peníze. Odstartovalo to zřejmě i partnerství Sony a Zeiss, nebo Ferrari a Fiat. Málokdo může jezdit ve Ferrari, ale de facto každý může jezdit ve Fiatu. Ten kdo jezdí ve Fiatu, chtěl by pravděpodobně jezdit ve Ferrari, ale ten kdo v něm jezdí, už by pravděpodobně do Fiatu nenastoupil. Je to ten moment, jako v obchodě. Když chcete prodávat špičkové technologie, musíte prodávat hromadu spotřebních věcí. Věcí denní spotřeby, věci za cenu, kterou si může dovolit masa lidí. A to je i spojení s Panasonicem. Leica dodá formu a špičkovou optiku, Panasonic zbytek. A pokud se dva modely kříží, jako třeba Leica D-Lux, pak má každý jinou firmwarovou výbavu. A tou se dají dělat opravdová kouzla! A díky tomu nemusí Leica hledat cestu, jak zrychlit a zlevnit výrobu, protože by tím ztratila i něco ze své kvality, vášně a duše. Představa, že každý aparát Leica M měl v ruce člověk, který jej pro vás sestavil a vdechl mu život, je přeci krásná. A když vybalíte z krabice, což je samo o sobě zážitek svoje první eMko a první eMkové sklo, pochopíte to okamžitě. Nedýchne na vás ten zatuchlý smrádek z přepravního kontejneru, ale vůně novoty. A buďme klidně i trochu nacionalisté, buďme hrdi na místo vzniku! Máte v ruce něco, co se vyrábí v Evropě, v Německu, tam, kde to všechno začalo. A ještě jednou, nedělají to celé roboti, ale lidé. A pokud snad máte chuť říci slovo „snob“, najděte si rovnou ve slovníku význam slova „závist“. „Snobská kabelka“ se dá říci o čemkoliv, ale prostě tady jsme ve světe špičkové techniky, která je vyráběna v malých sériích ručně a není jí zaplavena řada supermarketů po celém světě. Je to exkluzivní záležitost. Stejně jako drobnost, která v té tmavé chodbě vyvolala značný rozruch. Byl to skelet Noctiluxu s optickou soustavou a funkčním clonovým kroužkem. Volně stojící na stole na vyznačeném místě, s nápisem Touch me. Po doteku se skrz Noctilux rozsvítilo světlo a objektiv tak sloužil jako reflektor. A jak jste otáčeli clonovým kroužkem a měnili zaclonění, měnil se i paprsek světla. Myslím, že všichni si v tu chvíli vzpomněli na svoje pracovní stoly a noční stolky. Další položka #Tochceš!

V tom rozvášnění jsem ale málem zapomněl na levé křídlo v přízemí, které je věnováno fotografii, jakožto výslednému produktu celého snažení. Celou levou stranu galerie lemuje třicet šest slavných fotografií. Krom již zmiňované „Vlajky“ zde samozřejmě narazíte na snímky s portréty Ernsta Leitze II, Oskara Barnacka u jeho pracovního stolu, nejslavnější portréty Che Guevary i Muhammada Aliho, fotografii Hindenburgu dobývajícího nebe, těžko uvěřitelný mrazivý snímek Smrt vojáka od Roberta Capy, ale i třeba „mokrou“ fotku Jamese Deana na Time Square, běžící uplakané děti s nahou holčičkou po Napalmovém útoku ve Vietnamu a samozřejmě nesmí chybět zástupce „psí fotky“ od slavného leikaře Elliota Erwitta z New Yorku. Celá série známých, či spíše ikonických fotografií je mnohdy označována jako 36/100. 36 je odkaz na množství snímků v kinofilmové cívce a 100 je sto let od první Leicy. Předchůdce Ur-Leica, lépe řečeno, její věrná kopie je pak společně s dalšími slavnými fragmenty vystavena na piedestalech přímo v galerii. Jednolitost plochy v bílých a šedých tónech pak totálně rozbíjí pestrobarevná grafika na konci galerie, před níž jsou busty velikánů Leica, s Oskarem Barnackem v čele.

Třídenní návštěva Leica ve Wetzlaru vás ohromí. Vyvolá obrovskou spoustu radosti, údivu, ale hlavně pochopení toho, proč a jak dělá Leica to, co dělá. Kvalita je slovo, které se zde skloňuje na každém kroku. Budovy jsou postaveny z podobných materiálů, jako nové budovy u nás, ale s jedním podstatným rozdílem. Ty jejich, jsou dodělány s německým smyslem pro detail, na rozdíl od toho našeho ukrajinského. A byť je Ukrajina krásná země plná krásných lidí, rozdíl je stále propastný. Propastný rozdíl doslova cítíte i uvnitř campusu, který je celý napojený na důmyslný systém chlazení a topení s maximálním využitím geotermální a solární energie. Teplota je příjemná, vzduch je čistý, svěží, bez zápachu – byli jsme v budově 4 měsíce po otevření. Abyste nepadli hlady a žízní, je součástí hlavní budovy restaurace a před budovou designová kavárna. Kvalita tohoto de facto Bistra je na úrovni, ze které by i Zdeněk Pohlreich plesal radostí a mnohé drahé pražské restauranty by zde měly čerpat inspiraci, nebo spíše se zde něčemu přiučit. Vše v rytmu svěžích fúzí světových kuchyní, s maximálním důrazem na kvalitu a čerstvost.

Samotnou kapitolou je potom historické centrum města, kde krom nádherných hrázděných staveb narazíte na tepající pěší zónu, s množství jídla, pití, architektonických stylů, ale i parádních bazárků s použitou audio technikou a samozřejmě s foto technikou. Pěší zóna je na dostřel od staré fabriky Leica, takže sortiment asi není třeba popisovat. Smáli jsme se, že sem dělníci po šichtě nosili věci od pásu, které pak propili v hospodě, ale pak jsme si uvědomili, že jsme v Německu. Přestali jsme se kochat a na chvíli vypnuli mozky v blízké zahrádce. Dvě výtečné kávy, něco sladkého na posílení, zaplatíte potom, není třeba se stresovat! Nevím, jestli se prostě neodchází ve Wetzlaru bez placení, nebo jestli to zapříčinily ty Leicy na krku, ale prostě to potěší. Sednete si, popíjíte kávu, bloumáte po okolí a nasáváte klid. Celé městečko je tak zvláštně klidné, nikdo nikam neběhá, nikdo nehuláká do telefonu a život tak lehce plyne... Plyne s jednou z ekonomicky nejvýkonnějších fabrik na kopci a druhou naproti radnici v zádech. Již sto let...

Samozřejmě, kdo hledá najde. I my jsme našli pár „fotogenických zákoutí“. Ale řekněme v poměru 1:50. Pořád to ale nebylo tratoliště moči a jedna dáma na nás byla dokonce hnusná a poslala na nás Helmuta s knírem a kotletama jak ze sedmdesátek. Když jsme obešli blok, pochopili jsme proč. Vlezli jsme na soukromý dvorek zdejšího nevěstince. Tedy pardonek, Masážního salonu! Inu, stane se. Jedeme domů. Sen skončil, stejně jako výlet. Ale vlastně neskončil. Viděli jsme vše na vlastní oči, získali jsme zkušenost. Chtělo se nám fotit po množství piva do noci a ráno vstávat a hledat ospalé slunce v ulicích. Žili jsme svůj Leica sen a vezeme si ho s sebou zpátky domů.

A Sportku budu sázet častěji!


42 zobrazení

© 2005-2020 Boris Stojanov. Veškerá práva vyhrazena!