Vyhledat
  • Boris Stojanov

Když musíš, tak musíš…

Přiznám se, že tentokrát to přišlo tak nenápadně, pak přišlo velké překvapení, láska a šťastný konec. Je to fakt jak americkej doják s dobrým koncem, protože těch zážitků bylo tolik, že je ani nelze popsat.



Nejprve přišla nabídka z agentury – čau Borisi, mám tu teď volnou A7 IV a k tomu ti můžu dát 50/1.2 GM a tu novou 35/1.4 GM, že by sis třeba doplnil s odstupem času názor…

Začínalo jaro, po dvou divných letech začínalo ještě divnější jaro, kdy nikdo neví, co se stane zítra. Ale po nejhnusnějším období roku, kterým je pro mě zima, přicházely konečně dny, kdy jsem nemusel mít kulicha a když se slunko opřelo, dalo se už i v teplejší košili. Co vám vyléčí chmurné myšlenky? Práce a zábava, funguje to 100 %, tak jsem vstoupil poprvé do stejné řeky.


Jak na potvoru, neměl jsem zrovna ideální kombinace zakázek a cest, které by se tu daly publikovat, ale nakonec jsem si nějaký ten standard nabral. K tomu jsem natočil trochu vaty do videí, které je občas potřeba a celý set vrátil. Pár dnů nato bum akce ve Špindlu, bum svatba na kouzelném místě! Jak naschvál, no ne? „Čau, omlouvám se, ale mohl bych ten set ještě jednou, ještě bych to chtěl trochu….“ „Jo jasně, teď jsou Sony dny tady, támhle, pak se stav jako vždycky.“ Ufff, tak to bylo štígro!“ říkám si při zjištění, že to vychází na dva dny před těmi termíny! Tak konečně vyzkouším celou techniku v disciplínách, které jsou pro mne klíčové – eventy a svatby.



Cesta do Špindlu ještě na zimákách, ale sníh už jen na čepicích vrcholů, venku svěží vzduch, košile a lehká bundička, když se vítr utišil, nádherný jarní den. Dvě těla – moje A7 RIII + půjčená A7 IV a k tomu dvojice luxusních skel. Všechno září, jiskřivé jarní světlo, usměvaví lidé, luxusní prostředí ohvězdičkovaného hotelu, najatý agenturou, se kterou spolupracuju tak 15 let. Rychlý kafe po cestě, trochu pajdám, protože o víkendu mne chytila dna, šéf agentury se mě ujímá a vleče mě katakombami, aby mi ukázal kde všude se bude odehrávat konference… „Proboha proč?!? Venku je tak nádherně!“ Chce se mi křičet, už když jsem netušil, co mě ještě čeká…


Konferenční sál, proti podiu obrovská prosklená stěna, okna na sever, paráda, to půjde samo… Moje myšlenky jsou smeteny hned první větou: „Vše se bude odehrávat tady, za spíkrem a jeho hosty poběží projekce. Neboj, ta okna budou zatemněna, támhle máš vyčleněný dvě světla, řekni si klukům kde chceš udělat hladinku, oceněné budeš fotit támhle…“ „Tohle je kolegyně, ta tě teď dovede tři patra pod zem, je tam kinosál, kde potřebujeme pár fotek z přednášky, je tam taky protiatomovej kryt, tak udělej pár ilustračních fotek jen pro atmo – vždyť víš, nástup za hodinu na ostrou zkoušku!“



No ty vole… prostě konference… Ale nic, mám přece dva nasavače světla to bude na pohodu, říkám si a dávám další kafe, vdechnu iqosku a kolegyně už mě vleče po schodech do hloubi země. Tma jak v… jak ve sklepě, „tady budou takový umělý svíčky, na plátně poběží cestopis o hvězdářských objevech, potřebujeme autora, jeho ženu, spíkra a paní ředitelku při křtu, rozsvítíme vám na chvilku vepředu ten strop jo? Dívejte!“ dává pokyn do promítací kabiny a na stropě před plátnem se rozsvítí řada umrlčích ledek… peklo, říkám si v duchu, ale zachovávám úsměv idiota a kývu, že jasnačka, žádnej problém, ještě se zeptám, kolik chtějí z toho křtu fotek! Vole, jako bych si v tý záplavě světla mohl asi vybírat! Ta moje huba a touha vyhovět mě jednou přivede do hrobu…


Sápu se ty tři patra zpátky do recepce po schodech. Přechod ze zimního režimu topení na jarní chlazení ještě není v rovnováze a když dofuním do vydýchané recepce, už dostávám pokyn: „na parkoviště dolu dorazí autobusy s hosty, skočte tam udělat pár ilustračních fotek prosím…“ po schodech dolu, blbá odbočka, zpět po schodech nahoru, správná zatáčka, áááách, to je vzduch lapám po dechu. Tisíciny sekundy v jarním poledni blikají v hledáčcích, lidé se usmívají, ono to nějak půjde…



Já miluju low light fotky, čím větší příkop mezi světlem a stínem, tím lépe, čím temnější pozadí a vysvícenější objekt, tím jsem šťastnější, ale po zatažení oken v konferenční místnosti jsem cítil mrákoty. Světelné podmínky byly asi jako mezi sklepními kójemi v 200 let starém sklepě, s jednou 40W žárovkou trčící na dvojlince z klenutého stropu. Při zkoušce projekce jsem už ztrácel i slova, protože černé siluety před zářícím plátnem nejsou moc kámoš. Už to zkrátím, protože to nebylo nic veřejného, stejně nemůžu uveřejnit fotky. Obě těla, sahající si při zcela otevřených clonách obou GM objektivů na hranice svých šumových možností obstála naprosto skvěle! Při ISO v rozsahu 2000–6400 jsem při finálním exportu v rozlišení 2048ob delší strana prakticky nezaznamenal jedinou fotku, pod kterou bych se nemohl podepsat. Díky SONY poprvé!


Druhou akcí byla svatba. Venku na zahradě a ve stodole upravené na vkusné prostředí k hostině. Osvětlení? Dveře budou otevřené!  Vítejte v pekle, kde v jediném toku světla stíní i vaše rozložitá figura. Ale jsem zásadovej, já prostě s bleskem nefotím a fotit nebudu! Ne, že bych dva Sony blesky neměl, ale mě se to prostě nelíbí, připadám si vždycky jak ty střelci z divných deníků. OK, asi by mi to v Krkonoších, tady ve stodole a hlavně na zámku Mělník, kde fotím svatby hodně pomohlo, ale prostě ne! Nemám to rád a basta.



Zatímco na zahradě při obřadu, který byl jak jinak – v pravé poledne mi blikala hraniční 1/8000s při ISO 100 jak šílená, uvnitř při obědě jsem fotil na 1/40s při ISO 3200 a modlil se, aby novomanželé tu polévku nehltali moc rychle… Tak tohle je sladký život fotografův a přesně ten moment, kdy musíte zapojit všechno, co ve vás je. Naštěstí jsem měl opět s sebou špičkovou výbavu, která mi hodně pomohla. Nakonec jsem si v těch otevřených dveřích temné stodoly udělal místo pro skupinové fotky a všichni byli v radosti, že se nemusí nikam vláčet. Ženich s nevěstou byli naprosto nadšeni, takže: Díky SONY podruhé!



Třetí akce byla oproti předchozím úplně nepopsatelná, ale plná emocí, bolesti, venku, uvnitř a zodpovídal jsem nejen objednavateli, ale i svým kolegům, se kterými spolupracuji poslední dva roky. Sestava stejná, opět 2x Sony tělo a 2x GM objektiv 50 a 35 mm. Podmračené počasí, spršky deště, občas se roztrhanými mraky prodralo ven pár paprsků slunce. Slunce pak rozehrálo v kostele hru světel a stínů, přesně pro moje dva objektivy. Bylo to epické, opět, slzy dojetí…

Děkuji SONY již po třetí!



V mezičasech jsem chodil zaznamenávat již zmiňovanou vatu do našich videí s využitím krajinného rázu polabské nížiny a hranic bývalých Sudet. Jde vždy o statické záběry, sbírám rostlinné motivy, pohybující se stébla trávy ve větru, přírodní ruch na rozkvetlých stromech a loukách, nebo traviny v lesním světle, takové ty záběry proti depresím. Doposud jsem používal svůj oblíbený zoom Sony 24-70/2.8 ke kterému jsem asi na dva roky utekl z pohodlnosti od pevných skel. To se ale letoškem opět změnilo, protože nač tahat jeden těžký objektiv, když můžu tahat dva?



Dostávám se tak k vysvětlení nadpisu, který tak trochu zavání reklamou na Kofolu. Ale i oni si toto zcela vysvětlující rčení vypůjčili z hovorových obratů, tak jsem si ho jen vzal na chvilku zpátky. Ten nadpis popsal situaci, která nastala ve chvíli, kdy jsme si všechny ty fotky z akcí prohlédli najednou. Pak jsme projeli ta videa a bylo rozhodnuto. Však víte – všechno na otevřenou clonu, plně otevřenou clonu… Ta lokalizovaná ostrost, ten fantastický kontrast a ty barvy… Ty barvy! Prostě tomu se nedá odolat, to je tak strašně mocný nástroj k odlišení, že když musíš, tak musíš.



Sony i tentokrát předvedla super servis a za dva týdny přistály oba objektivy na mém stole. Odsud putovaly do nového batohu Gitzo a v nejbližších dnech dostanou ještě ochranné UV filtry HOYA. Přecijen, znám se a mám trochu strach. To by mohl být asi konec, ale dlužím vám vlastně ještě zážitek z focení. Nicméně díky SONY po čtvrté!


Tak tedy, rozdíl mezi rychlostí a spolehlivostí ostření u A7 IV a A7 RIII je viditelný. Pokrok nezastavíš a RIII je o generaci, možná skoro o dvě zpátky. Co je ale naprosto fascinující je přesnost ostření při rychlém pohybu a při videu, tam pokud zadáte přesný bod zaostření, nelze minout. Nebo lze, ale opravdu musíte vyvinout velké úsilí, abyste se spojením A7 IV a obou GM objektivů udělali blbou, nebo neostrou fotku. Občas mi to přišlo, že jsem to prostě zkusil a ono to vyšlo. Sáhnete k pasu pro foťák, než ho přiložíte k oku tak ho zapnete, s prvním pohledem do hledáčku okamžitě ostříte a mačkáte spoušť. A ono se to prostě povede, téměř pokaždé, ta rychlost a přesnost je prostě fantastická.



Stejně tak při videu, sledování pohybu, nebo objektu v pohybu je naprosto fantastický. Citlivost dotykového displeje dokonce svádí k blbůstkám, jako je posunování zaostřeného bodu prstem právě na displeji. Jednoduše postavíte foťák s objektivem na stativ, naostříte si scénu na otevřenou clonu a pak posunete buď plynule na přeostření z pozadí do popředí, pokud máte některý z těchto nových a rychlých objektivů s A7 IV, lze to udělat i skokově. Rychlé, efektní a dokonalé. Navíc záznam obrazu z A7 IV je až křišťálově čistý, zářivý, projasněný, ve spojení s 35/1.4GM a 50/1.2GM navíc s dokonalým zaostřením a skvělým kontrastem. V protisvětle se úplně topíte v radosti, ale krom UV filtrů jsem objednal i párek NDček. Škoda jen, že nemají oba objektivy stejný závit, musím to pořizovat všechno dvakrát. Ale je to jako s autem, opicí a banánama.


Sony svými kroky vystřeluje emoce z fotografování do stratosféry radosti. Ať si jen tak cvakáte pro potěchu, nebo fotíte na vážno, nebo vám osud přihraje do cesty zakázky složité na obrazovou kvalitu, či dostanete mizerné podmínky v oblasti světla. Je to úplně jedno. Všechny řady Sony bezzrcadlovek při troše vynaloženého úsilí a utracení nějakých peněz podávají výsledky, se kterými je radost tvořit a je na ně spolehnutí. Samozřejmě se občas něco nepovede, ale je pak svědomím každého z nás, nakolik je to naše chyba a naše vina.



A7 IV přináší i s odstupem času opravdový hifh-end do života fotografů za rozumné peníze, obě skla 35/1.4GM a hlavně 50/1.2GM jsou krystalickou radostí veškerého našeho foto snažení. Jsem vděčný vyšší moci za to, že jsem se tohoto dožil a mohu si tyto technologie svobodně užívat. A totéž přeju ze srdce každému, kdo tato skla a toto tělo dostane do ruky!



Poznámka pod čarou:

V sobotu jsem s mojí drahou ženou navštívil nádhernou akci Brandýský Montmartre na zámku v Brandýse na Labem. Osmý ročník tohoto setkání umělců, zejména malířů sliboval krásně strávený slunečný den, tak jsme se na pohodu, s telefonem v kapse vydali nasát trochu té kultury. Dělal jsem si nějakou fotku jen abych nezapomněl u jednoho stánku na svůj telefon a vedle mě dva borci z táborů konkurenčních značek. Jeden na mě civí a říká druhému: „Tohle focení přes displej je úplně k hovnu, to vůbec neostří a je to pomalý“ zvedajíc přitom nějaký strojek s šíleným zoomem od konkurenta jedna. „Jo, to máš pravdu“ pokyvuje druhý s konkurentem číslo dvě v ruce a dodává: „to je tak dobrý pro debily fotící telefonem!“ To už jsem nevydržel a rozchechtal se na celý kolo. Kroutím hlavou, směju se a směrem k těm nebohým utrousím: „tak si máte koupit pořádný foťáky vy umělci!“

Nechci se nikoho dotknout, tyhle války jsou už dost za mnou, ale jak vidno, v někom to hodně žije! Takže díky SONY po kolikáté už…?



584 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

SONY Alpha 1