Takže hned na úvod, vy čuňata, ale i milci klasické literatury, ne, dnes opravdu nebudu psát o roztodivnostech a vášni ročního života s nějakou copatou lolitkou, vášeň tam vlastně trochu bude, ale spíše fotografická, než tělesná.
A ani stavbou a formou to nebude žádná lolitka, nebo twiggy, ale spíš taková těžká Barbora.
Bude to o objektivu krásné formy, o prdelaté Carl Zeiss Distagon 2.8/15 ZE (ZE – rozuměj bajonet Canon). Prdelatá z jediného důvodu, když jej totiž postavíte frontální čočkou s nasazenou krytkou na stůl, což je bezpečnější forma uložení – nebojte, to krásné logo Zeiss se neošoupe, tak je to sklo až neuvěřitelně sexy. Je to forma sedící ženy, je to forma, která vzbuzuje touhu vzít to sklo do ruky a pomazlit se s ním.
Mazlení… Mno, je to mazel, kterýho budete používat velmi rádi. Ať již v tomto dnes již historickém provedení, nebo v jeho inovované verzi, která je k mání pod označením Zeiss Milvus 2.8/15 ZE. Je to pořízek, vážící 3/4kg. Je to takové hovádko, na které můžete nasadit filtr o průměru 95mm, pokud tedy budete ochotni dát za zeissovy filtry 400, nebo 550USD. Ano, jsou i jiné alternativy, třeba za 100 dolarů, ale kdo by mrvil tu dokonalou sadu čoček něčím podřadným, když může mít T*! Celé tělo je v jednom kuse, což u Milvuse, který má odnímatelnou sluneční clonu již neplatí. Mě osobně se tato stará koncepce líbí více, protože clona je z poctivého kusu kovu, stejně jako famózní krycí víčko. Víčko… No ona je to spíše taková pěkná kovová miska, která je na dně i po stranách potažená sametovou gumou. Ta vepředu zaručuje měkký dosed a ta po stranách, s průduchy na vytlačovaný vzduch zaručuje pevné a hladké nasazení bez tendence ztracení. I když, pád takového kousku na zem by asi přeslechl jen hluchoněmý fotograf křepčící na techno párty!
Co mě totálně rozsekalo je zpracování. Není to žádná rychlá jehla, není to žádné lícování dílů ala americká Tesla, kde centimetr nehraje roli, je to německá preciznost a přesnost, aplikovaná v japonských podmínkách. Nikde nic nedrhne, ostřící kroužek na své pouti 0.25-0.3-0.4-0.8-∞ limituje jen kovový náraz na vymezení jeho chodu. Je to taková pěkné kovové kliknutí, jako když řadíte v kovové kulise Ferrari, ale mnohem tišší a delikátnější.
Použití pro uživatele A7/A9 fotoaparátů umožňuje využití některého z konvertorů mezi bajonety Canon a Sony E/FE. Já používám konvertor Sigma MC-11, který jakkoliv se dokáže chovat macešsky k AF sklům Sigma Art s bajonetem Canon, u Canon objektivů funguje překvapivě dobře, stejně jako se skly Tokina, nebo Tamron. U manuálního Zeisse není co řešit, informace přenáší bez problému, v exifu máte správné údaje, takže krásnej svět. Výstup.
Co k tomu říct? Není to sklo které občas vylovíte na dně tašky, protože když ho tam vložíte, stane se každá brašna menší a těžší. Takže si ho berete ze dvou důvodů. Buď je to touha, kdy se chcete podívat na svět pěkně ze široka, nebo je to potřeba, kdy se potřebujete dívat ze široka. Není to sklo s nulovým zkreslením, ale míra je velmi malá a když si dáte se záběrem práci, dostanete odměnu. Když to odfláknete, nedostanete nic. Nemá hvězdy jako Loxie, ale to nemá de facto nikdo. Občas se vám podaří ke zdroji světla vyfotit i vyskládanou sadu čoček, ale to se děje na dražších i levnějších sklech. Kresba je ostrá od středu až do krajů, ale to umí i levnější skla a když zacloníte, tak snad skoro všechny.
Tak jakej je sakra ten důvod si koupit sklo za 3000USD bez daně??? No já nevim, asi stejnej, jako vyhodit kompakt a koupit si zrcadlovku. Stejnej, jako přestat jíst párky od předsedy vlády a začít jíst ty pořádný od řezníka. Úplně stejnej jako když si koupíte cokoliv jinýho, za možná trochu větší hromadu peněz! Protože tohle sklo za vás nic speciálního taky neudělá. Jen dá vašim fotografiím naprosto věrné barvy, parádní ostrost, nádhernou kresbu a krásný kontrast. A to vlastně není zas tak málo, co říkáte?