Jsem od přírody dost lakomej. Teda, to vlastně není to správný slovo, já bych se rozdal, ale řeším použitelnost a využitelnost vůči potřebný investici, takže z hlediska ekonomie provozu se chovám asi správně, nicméně problém je v tom, že řečeno slovy pana Donutila ze známého filmu: „Mám velmi jednoduchý vkus, spokojím se jen s tím nejlepším!“ A nejhorší, co vás může v životě potkat, je dobrý vkus a špatná platební karta… Což je velmi často můj případ! Teda, ona nebývá až tak špatná, ale jestli mám na něco opravdový talent od Boha, tak je to utrácení peněz!
A je úplně jedno za co, začíná to u dobrýho kafe, pokračuje přes kvalitní maso, pití, alkohol, přes ponožky, džíny, boty až po já nevím co. A moje drahocenná žena má tento talent stejně dobře vyvinutý. Na druhou stranu, vždy si koupím něco extra, o čem dlouho sním a pak to používám, než se to rozpadne, nebo to zdechne opotřebením, či stářím. O to, abych nechodil jak šupák se stará moje drahá, která mi mnohdy potají vyřadí 12 let staré tričko jen proto, že nechce absolvovat debatu o tom, jak bylo drahé a jak ho mám rád a že ho třeba ještě unosím, až… Prostě jednoho dne něco hledám, tak se logicky zeptám mojí ženy, která ví, kde mám svoje věci a odpověď zní: To jsem už vyhodila. V květnu 2014!
Tvl, jak si mi mohla vyhodit moje nejmilovanější triko?!? Demokraticky se dohodneme, díky jejímu doktorátu z psychologie, že když jsem si na něj vzpomněl po více než čtyřech letech, nebylo nejmilovanější, je to jen moje posedlost hromaděním věcí, čímž si kompenzuji svoje frustrace a následně si chci vybít svoji hromaděnou zlost na její osobě, a že kdyby se ona nepostarala o pořádek v mých věcech, tak zhynu bídně zavalen v bordelu… Takže je nad slunce jasné, že jsem rád, že se o mne tak hezky stará.
Nicméně svoje technický věci mám raději v šuplatech, do kterých ona nechodí a která jsou vyjmuta z plánu úklidu. Bylo to celkem chytré rozhodnutí, protože se tím pádem ztrácejí jen její věci, které si ona sama někam uklidí, aby byl doma pořádek! Ale o tom jsem dnes nechtěl mluvit, dnes budu mluvit o SONY A7RIII a objektivu FE 16-35/2.8GM, které jsem si vydyndal jako zápůjčku na každoroční mělnický svátek, na Gala večer bojových sportů.
Záměrně nepoužívám to oficiální označení ILCE, neboť vždy když to vidím, popadne mě zrůdná představa, že místo letňanské Avie, která stála u základů našeho leteckého průmyslu je dnes ILyushin Central Europe, prezentující se touto zkratkou… Takže prostě á sedmička v erku. Trojková, aby bylo jasno.
Byl jsem zrazován, že si mám raději půjčit A9, ale já si zvolil raději tuto bestii se šíleným rozlišením a udělal jsem dobře! A7RIII má čtyři úrovně rychlosti snímání:
normální – nenormální – absolutně nenormální – a mimo chápání.
Ta poslední funguje stejně, jako když jste nasadili na starou filmovou zrcadlovku motor s pohonem a zmáčkli sériové snímání. TRRRRRRT! A vyměnit film, 36 snímků v háji! Akorát že v tomto případě je to 128 GB karta a zápasy teprve začínají… Zas tolik disků doma nemám, plnej RAW má přes 70 MB, a to prostě nechci. Takže můj setup byl následující: komprimovaný RAW, protože ho Capture One umí číst a box, nebo K1 není o drobných barevných nuancích. Priorita clony, automatický ISO a na tlačítku C1, které slouží pro custom nastavení jsem si přiřadil APS-C velikost snímače! Chachá! Takže jsem v tu chvíli měl jeden zoom, který měl při f2.8 rozsah od 16 do 52.5 mm, což mi v pohodě stačilo, neboť stejně odevzdávám pouze fb rozlišení a mohu tím pádem do fotek řezat, jak chci! A jelikož jim to dám v 300dpi, pohodlně z toho vytisknou i A4 velikost, což bude tak nějak maximum, kam by se mohli borci pustit. Prostě dokonalý stav!
Trochu těch zážitků. Oproti mojí A7II je to jinej vesmír. Ve všem. Od druhé generace pozoruju neuvěřitelný posun v rychlosti. V rychlosti všeho. Dva sloty na karty jsou asi fajn, ale při té kompresi a střídáním velikosti se na jednu 128GB kartu vejde přes 5000 snímků, což je absolutně nesmyslné číslo a jen magor by se tím chtěl probírat! A vím o čem mluvím, přinesl jsem si jich 5495ks… Seděl jsem u toho tři dny! :-/ Za každodenního bombardování „Kdy už budou fotky?“ Pfff…. To prostě nechcete dělat, ale ta rychlost z ostření a kvalita sledování objektu vás tak pohltí, že cvakáte jak smyslů zbavení, až se odevzdá poslední diplom, děkujeme, zase za rok, odejděte… Utřete si upocenej xicht, jak byste to odboxovali sami, na mokrý triko nalepíte bundu, protože venku fouká a ledviny máte než jedny a až doma zjistíte, co jste tam zase vyvedli za alotrium. A teď si představte, že bych měl A9! Ještě rychlejší, ještě přesnější! Nesmysl, to bych ty dvě karty naplnil… A pozor, jel jsem v rychlosti snímání pro normální bělochy, nechci domyslet, co by se odehrálo v rychlosti Speed+!
Proč fotím tento slavnostní večer již potřetí? Upřímně, neumím to. Neumím fotit sport, v porovnání s takovými esy, jako je třeba Bára Reichová z deníku Sport. To jsou prostě sporťáci, kteří nosí dennodenně stovky špičkových a ostrých fotek, pro takové je přesně A9. Mě na tom baví ta atmosféra, ale hlavně ty emoce. 90% mých fotek z boxu je rozmazaných. Miluju to rozmazání díky rychlosti pohybu, miluju ty kouře, co tam posílají z výrobníku mlhy, miluju momenty, kdy jdou borci zlití z rohů znovu do ringu a jeden druhého trefí tak, že se v protisvětle vzduch nasytí kapkami směsi vody a potu. Zbožňuju předzápasy těch osmiletých cvrčků, já jim říkám „brankáři“, mám moc rád techniku kadetů, nasazení začátečníků a baví mě zpestření zápasy K1, kdy mi dojde, jak je ten box technicky nudnej. Ale zase je takovej vychytralej, nicméně jsou jak myslivci na posedu, na čekané. Pak výbuch, pár úderů a zase vyskákat, vydýchat.
K1, nebo Muay Thai je pro mne „tanec se smrtí“, chvilka nepozornosti, jeden high kick a čauuuu! Vítá tě JIPka a tým andělů v bílých pláštích. A přitom proti zápasům v klecích, který fakt nemám rád mají oba tyto sporty jasná pravidla, jasné mantinely, které boří jen výjimky, které někomu ukousnou ucho. Ale to jsou psychopati, kteří patří do těch klecí, kde kralují zrzaví skřítci z Irska. Modří mě pochopí a vědí. Já se jen tiše kochám a klaním před vytrvalostí, fyzickou a psychickou kondicí každého, kdo se nechá vyhecovat davem za zvuku fanfár, vystoupá po schodišti mezi natažené provazy a pustí se do boje. Je v tom kus chlapáctví i gladiátorství, ale každý má jiné pohnutky a jiný pohled. Pro mne je to koření každoroční práce na konci roku a jsem rád, že mi toto přestěhování na Mělník přineslo.
Fajn, takže jsem zase napsal elaborát o pocitech, o životě a o technice jste se nic nedozvěděli. Ale co už, technický data si najděte na internetu, laboratorní porovnání mě nezajímá a řešit mrtvé pixely, či aberace taky není můj svět. Já si to chtěl užít, což se teda fakt povedlo! Ale jak jsem psal na začátku, tohle se nemělo stát. Já to teda tušil, ale až teď si jsem na vlastní kůži jistý. Vyzkoušel jsem si totiž, jak je třetí generace lepší než druhá. Jak je to opět obrovský pokrok, stejně jako mezi první a druhou generací. Děsí mne, jak rychle ty kamery stárnou. A zároveň mi dělá radost, jak se naopak ta kvalitní skla vyplatí jako investice dlouhodobého rázu. Zatímco na mojí dvojce se ten FE 16-35/2.8GM choval dobře, na tý trojce se choval excelentně! A teď si představte, že kdesi v laboratořích SONY už vyvíjejí čtvrtou, možná pátou řadu… Strašná představa, ale pokrok nezastavíš. Takže co s tím? No nic, šetřit! To tělo i sklo dávám do MUST HAVE listu.
Je v něm v tuto chvíli Porsche Panamera Turbo S E-hybrid v bílé barvě, Tesla Roadster co umí 0-100km za 2s a má dojezd 1000km, úplně ten nejvyšší model iMac Pro, kterej na to svoje umění nepotřebuju, ale je krásnej, atd, atd, atd… Ale tohle je nářadí na práci, na vydělávání peněz a je to úplně největší kůň. To ostatní mi vynahradí krámy, co už mám. Takže tomu budu muset dát prioritu. Už tam čekají čtyři skla, tak to doplním na takovou pěknou pětku. Otázkou je, jestli nebude méně stresující a jednodušší změnit práci a nechat si focení jako koníček, někde jsem slyšel, že třeba dost vydělávají dealeři…
No nic, přeju všem, ať vám to pěkně fotí, foťte si tou nejlepší technikou nedokonalosti co vás baví a jestli se teda rozhodujete kvůli penězům, mezi druhou, nebo třetí řadou, mé doporučení je jasné. Šetřete na jiných věcech, třetí řada je vstupem do krystalické radosti z focení! Alespoň já to tak cítím! ;-)